Naše druhá výprava do Slovinska 5. – 9.8.2019

P1160598

Poučeni zkušenostmi z roku 2014 začínáme plánovat s větším předstihem a snad i více strukturovaně. Po překonání problémů se sladěním termínu, zvažuji skladbu programu s ohledem na věkovou strukturu účastníků . Přece jen „rozptyl“ 33 – 73 let je značný. Ze sedmi účastníků jsou čtyři nad 60 a to prostě program ovlivní. Nakonec však nešlo o tak zásadní věc, jak jsme si mysleli.

Oproti předchozí výpravě volíme strategii více méně statickou. Na první výpravě jsme se prakticky denně přesunovali, nyní však objednáváme apártmán v Kobaridu, odkud plánujeme jednotlivé akce.

Den první : vyrážíme v 01.00 hod. V pondělí 5.8., abychom byli na místě ve sjednaném čase ubytování. Organizačně nám to klape a jsme na místě za nějakých 10 hodin. Rozdíl vidíme okamžitě, totiž červnový termín roku 2014 a srpnový, letošní nelze v intenzitě cestovního ruchu vůbec srovnávat. Parkoviště, kde jsme tehdy byli sami, nemá ani jedno místo a stejně tak je tomu všude v okolí. Proto předčasně kontaktujeme ubytovatele a parkujeme před domem. Čas než budeme ubytováni využíváme k návštěvě města a potřebnému občerstvení. Nesmí chybět tradiční foto pod cedulí v Milanově ulici, protože výprava má tři muže toho jména, stejně tak foto u cedule Kobarid, která se v roce 2014 jaksi nepovedla. Po následném ubytování a odpočinku je program ve městě v podstatě stejný jako předtím. Zaujímáme pozice v osvědčeném baru Lipa, kde upřesňujeme program na další dny . K večeru vystupujem na italské osárium nad městem. Víc se asi první den hned po příjezdu zvládnout nedalo.

Den druhý 6.8. úterý: zahajujeme v Kobaridském muzeu, které již někteří navštívili, protože však exponáty stojí za to, není na škodu návštěvu opakovat. Následuje oběd a po něm výšlap na hrad. Skupina se rozděluje, dva nejstarší výstup neabsolvují a nakonec se s nimi dle domluvy setkáváme v kempu Koreň, kde jsme začínali v roce 2014. Zde však chybí Milan a Vláďa, kteří volili jinou trasu a posezení v kempu vypustili. Po překrásné vycházce na hrad a kolem Soči si posezení v příjemném prostředí kempu a při vzpomínkách na rok 2014 náležitě užíváme. Nicméně, jak bývá českým zvykem, řešíme u piva nakonec i politiku a to bychom si při podobných příležitostech měli rozhodně zakázat. Nekončí to úplně dobře a věřím, že to mrzelo obě strany, ale přeci jen jsme kamarádi a to nás nerozdělí. Nicméně den dospěl ke svému ne zcela veselému konci.

Den třetí 7.8. středa: striktně se držíme programu a vyrážíme na plánovaný výšlap na Mrzlý Vrh, kde mimo jiné působil český IR 18 u kterého sloužil i můj děda. Jeho prapor nebyl přímo na této pozici, přesto má cesta pro mě zvláštní kouzlo. I kdyby však nebylo této skutečnosti, cesta je nádherná sama o sobě. Kouzelné výhledy do okolních kopců jsou jedním slovem skvostné. Sestava je redukovaná, dva nejstarší z nás zůstali doma a dali přednost odpočinku, koupání v řece. Ostaní jdeme tak nějak po svém. Cestu vpředu razí Pavel, který většinou čeká na rozcestích, následuje Milan st., a vzadu oba Milanové s Vláďou vedou za pochodu družnou diskusi. Někde pod postavením maďarského III praporu IR 46 se spojujeme a tohoto postavení dosahujeme společně. Prohlížíme si udržovaný prostor s kavernami zdobený krásným křížem z dělových granátů. Asi někde tady ztrácím mosazného orlíka, ozdobu ze své špacírky, aby tam , pokud ho někdo nenajde, navždy zůstal se vším a všemi…

V této fázi zřejmě také trestuhodně míjíme cestu k pomníku II praporu IR 18, ke kterému se nedá dostat z vrcholu kopce. Vrcholu dosahujeme v dobré kondici, kličkujíc mezi kravinci, které všude ve velkém množství zanechávají krávy, které se postupně stávají spíše kamzíky. Na vrcholu obědváme, fotíme se, zapisujeme do sešitu a diskutujeme se slovinskými turisty. Pozice jsou zde špatně patrné. Trochu litujeme, zda jsme neměli vystoupit spíše na Krn a tato myšlenka provází zejména Milana mladšího, zvlášť když na zítra je (v zájmu většiny) plánován výlet na Vodice, kde oba Milanové již byli v roce 2014. Nakonec vidíme, že k realizaci výstupu na Krn nám schází jeden den. Po sestupu na návrh komandanta navštěvujeme muzeum vedle osária nad Kobaridem.
Také doplňujeme proviant v místní prodejně. Před ní nás zaujme plakát, který zve na “ SLOVENSKO PRVENSTVO V SKOKIH Z VIŠIN“, jedná se o skoky do vody na Soči. Chvíli zvažujeme, že se přihlásíme, pak ale přeci jen konstatujeme, že bude lepší, když titul zůstane ve Slovinsku…
Závěr dne již tradičně v zahrádce baru Lipa.

Den čtvrtý 8.8. čtvrtek:
Trochu problematický den, asi hlavně proto, že někteří mají osobní zájem jít na místo, kde jsme již byli. Nicméně už kvůli dopravě se rozdělit nemůžeme. Takže Krn nám opravdu zůstane “ na jindy“. Nakonec však nelitujeme a děláme průvodce části těch, kdo zde nebyli. Jde o nejstarší část výpravy. Trochu (někdy víc) na kamarády tlačím a ženu je na Vodice k italskému mauzoleu a vím proč. Přeci jen stihneme být na kopci před polednem a tak si vychutnáme odbíjení poledne na Svaté hoře (protější vrch). Kamarádi jsou nadšeni z udržovaných zákopů, zachovalých kaveren a krásných výhledů směrem k terstskému zálivu. Když vidíme jejich radost jsme rádi, „že jsou rádi“…
Vracíme se dolů a druhá skupina kamarádů si již svůj cíl také splnila. Při svých aktivitách „potkali“ štíra. Pro mě osobně je to překvapivé. Nevím, jestli by tu měli být, či jde o šíření druhů v rámci oteplování, fakt nevím. Každopádně je to zajímavé a asi i tochu nebezpečné.
Ztratili jsme mnoho tekutin, takže závěr dne tradiční.

Den pátý 9.8. pátek
Odjíždíme v osm ráno, ale máme cestou zastávku na vojenském hřbitově v Logu pod Mangartom. Krásná obec a dá li se to tak říci i velmi pěkný hřbitov s pomníkem od českého autora. Leží zde řada Čechů a lze to poznat na první pohled. Kříže jsou ověnčeny naší trikolorou a chci věřit, že Češi jsou zde nejčastějšími návštěvníky. Závěr naší cesty na tomto hřbitově navodil do jisté míry duchovnější rozměr tomu, co jsme zažili .Toto místo jsme procházeli většinou každý sám se svými myšlenkami. Já jsem se nemohl ubránit dojmu, že čím víc o této válce vím, tím jí nějak méně rozumím. Úvahy o absurditě a smyslu jsou stálepřítomny…
Před návštěvou hřbitova ještě sbíráme kameny ve vyschlém řečišti pod největším, rovněž vyschlým slovinským vodopádem .
Následuje poměrně klidná cesta domů a to i přes Vídeň ve špičce. Ze Slovinska do Čech jedeme bez problémů za cca 6 hodin. Znojmo nás vítá semafory, kolonami a cesta do Čáslavi trvá 3 hodiny, takže česká klasika.
Ale doma je doma…díky Bohu jsme všichni a zdá se zdrávi…

Zapsal: Milan st.,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>