DENÍK č.3 ( úryvek)

( jedná se o následné odvody, protože pluky byly v tuto dobu již cca 7 měsíců v poli)

22. března 1915 máme jíti k odvodu. Jde nás čtrnáct. Kaplan Josef, Štěpánek František, Tamchyna František, Beran Rudolf, Šterka František, Pardus František, Slejška Čeněk, Půlpán Václav, Kulhánek František, Formánek Karel, Houf Josef, Šenk Josef, Křivka Jaroslav.

Sešli jsme se na návsi a jdeme na Medlešice. V hospodě v Medlešicích si dáváme kuráž. Odvod jest na Sklepích. Nálada jest špatná. Rakousko prohrává a právě v den odvodu došla zpráva: „Padl Přemyšl.“

Svlíkáme se a jest po humoru. Cítíme, co to značí slova „Padl Přemyšl.“ Jdem do sálu. Nevážíme se a ani nás neměří. Zepředu jest slyšeti stále jen slovo „odveden“. Vše pokračuje rychle. Jsme na řadě. Stojí Kaplan Josef. Díváme se a ani pomalu nedýcháme. Neodveden, zní od stolu. Za ním Štěpánek František. Zase zní neodveden. Přistupuje Tamchyna František. Odveden a tak to zazní ještě jedenáctkrát a Dřenice jsou odbyty.

Po skončení odvodu jdem do města, ale nikde není stání. Já a Pardus František jsme odvedeni k 12. zeměbraneckému pluku do Čáslavě a ostatní k 21. pěšímu pluku k narukování do Kutné Hory. Mrzí mě to, že nejsme pohromadě, ale co dělat.

Jdem brzo domů a stále zní písnička „ještě jsem nevyrostl a mám být voják“.

V obci je malé pozdvižení. Nikdo to nečekal, že nás tak mladé tolik odvedli. Všechno to pláče a nadává a posílá tisíc hromů do Rakouska a císaři.

Jsme v hospodě u Křivků. Štěpánek Rudolf, Kaplan ??? a Vlasák František, staří otcové, slzí a dávají nám 50 litrů piva. Pijem na zlost a zpívá se.

Půlpán Václav hraje na basu, která byla vypůjčena, a nakonec ji trochu pošramotil.

Brzy se rozcházíme a jdem spát. Máme nastoupit 15. dubna. Vše se utěšuje, že když padl Přemyšl, veliká rakouská pevnost, že bude brzy po válce.

Ale útěcha jest malá a my máme den před nastoupením.

Sešli jsme se ještě naposled a Štěpánek Stanislav, který jezdil s koňmi na práci do Pardubské karantény, nám slíbil, že nás odveze do Pardubic na nádraží. Ujednáno.

15. dubna s kufříky naplněnými scházíme se všichni uprostřed vsi a loučíme se. Sejdeme-li se zase všichni, táhne hlavou myšlenka, ale žádný ji nahlas neprojevuje.

Jedem. Zpíváme, chceme zahlušit tíseň. V Pardubicích nasedáme a v Sedlci se loučíme s těmi, kteří jedou do Kutné Hory.

V Čáslavi jsme přiděleni k náhradě kompanii do Ronova nad Doubravou. Druhá je ve Žlebech a třetí v Žehušicích.

Jsme ubytováni ve škole a pro jídlo chodíme za školu asi 100 kroků do bývalého ovčína, kde jest kuchyň. Jídlo jest ještě ucházející. Chodíme cvičit na louku ku Chvalovicům. Jsem přidělen ku kompanii do pole. Pardus František jest u náhradní setniny. Na střelnici jsme byli nad Chvalovicemi, kde byla ve svahu Železných hor zřízena prozatímní střelnice. Mám dobré zásahy a šikovatel zapisuje. Budeme prý dostávati premie za dobré střílení.

K naší kompanii jsou přiděleni Němci od 9. zeměbraneckého pluku z Chomutova. Aby se to trochu promíchalo a aby Češi na frontě nebyli jednotni. U každé setniny jest jich jedna četa.

Tak každý den cvičíme a jest slyšeti německé komando „habt acht“ a jiné povely v německém jazyce. V četě nás cvičí kadet. Jsem nepozorný, v pozoru se ohlížím. Jsem určen k raportu pro nevyposlechnutí. K raportu jsem se nehlásil. Myslím si, co se mně může horšího stát, než když jsem u „maršky“. Kadet zapomněl, a tak se nic nestalo.

Žádám o dovolenou na neděli. Byl jsem odmítnut, tak jsem se smluvil s Pardusem, že uteču se podívati domů. Pardus dostal dovolenou, a tak v sobotu po rozkaze jsme si zamířili ku Chvalovicům a stezkou přes Železné hory k Heřmanovu Městci. Bylo tma, tak jsme se hleděli vyhnout vesnici a zároveň četnictvu. Máme žízeň, tak jsme se stavili v hodpodě na pivo. Podnes nevím, kde to bylo, a četník zrovna v hospodě. „Kde máte dovolenky?“ Pardus dovolenku ukázal a já se přiznal, že jsem šel na černo. Byl dobrý člověk, dal ponaučení, že abych se vrátil v neděli večer, a propustil nás.

Upalujeme k Městci a vedle Doubrav a Rozhovic domů. Přišel jsem po 10. hodině domů.

Druhý den zase nazpátek. Vypočítali jsme si, že když jsme cestu z Ronova domů urazili za čtyři hodiny, tak že za pět hodin přijdeme dost časně. Ale domů se jde přece rychleji, a tak přicházíme pozdě do prozatímních kasáren a jsem zapsán stráží. Druhý den k raportu a z toho na neděli kasárník. Nebylo to zlé, nedrželi jsme ho, neboť nás bylo více. Našel jsem veš. Mlčím. Stydím se.

Jednu neděli byla v kostele přísaha. Přísahali jsme skoro šeptem a děkan z kazatelny koukal jako ostříž po nás. Klapu jen ústy, aby se zdálo, že mluvím, neboť se mluví o frontě a že utečem do zajetí. Proto jen pohybuji ústy, jako když přísahám, a zatím si myslím něco jiného.

Jednou jsme šli všichni na střelnici skrz Čáslav na Štrampouch. Byl nás tam celý prapor. Odstříleli jsme a zase domů, abychom se cvičili delším pochodům.

Přijel tam za mnou bratr Bedřich a přivezl mně nějaké buchty a peníze. Vzal si na ukázku domů komisárek, který byl už dosti černý. Do hostinců chodíme na černé pivo ronovské.

Pluk se stěhuje do Uher do Velké Kaniže. Do Čech zase dávají pluky německé nebo maďarské. Náš celý prapor jest nastěhován z Ronova, ze Žlebů a Žehušic do Čáslavě. Jsme ubytováni v malých kasárnách.

Cvičíme celý prapor na cvičišti a pochodujeme. Velitelem jest hejtman Otomanský, velitelem první kompanie poručík Pekárek, druhé nadporučík Kubašta a třetí, ve které jsem já, poručík Heřmánek. Jest to rezervní důstojník a jest dobrý. Správu vede šikovatel Vejvoda.

Jest prohlídka na cvičišti. Podplukovník Boskoroli prohlíží celý maršbatalion, který jest desátý. Jest řečeno, že pojedem brzy do pole, a žádný nedostává dovolenou. Na noc neb na neděli se ale utíká.

Setkávám se s Roubínkem Bohuslavem. Je pěkné nedělní odpoledne.

„Pojď na pivo“, povídá a už se hrnem do hospody. Poroučí hned dvě piva a dvě veržinka. Zapaluji si a on také. Jsem nekuřák a tahám jen což. Za chvíli mám veržinko vykouřené a Roubínek taky. Poroučí zase pivo a nová dvě veržinka.

Hovoříme o všem. Nutíme se píti, ale nejde to. Pivo a v malé chvíli vykouřiti dvě veržinka, to nekuřáku nedělá dobře, takže se asi za hodinu rozejdem. Motá se mně hlava, tak jdu do Vodrant. Jest park a sedí se tam velmi dobře.

V městě se žádný totiž na náměstí nechce ukázati. Všude plno důstojníků a abys salutoval od rána do večera. Na tom přec nejvíce záleží, hodit hlavou a ruku nahoru a jsi dobrý voják.

Jest hlášen prapor k odjezdu na ruskou frontu, kde jest náš pluk.

17. května 1915 nastupujeme do řad v plné parádě, to jest v polní výstroji, ale bez pušek. Ty prý dostaneme až v poli.

Jdem na nádraží, zpěv, někde pláč, nazdar, sbohem a jiné výkřiky se ozývají po ulicích čáslavských.

Jsme ve vagóně. Je nás čtyřicet. Za vší té slávy a křiku se dáváme do jídla.

Mám v rezervu nějaký salám, čokoládu a láhev rumu.

Vlak supí, vagóny do sebe narážejí a my se kymácíme ve vozech.

Kolín, Pardubice.

Oběd v Pardubicích. Polévka rýžová a hovězí maso.

Koukám, jestli neuvidím někoho známého. Nic. Ani v kompanii žádný známý.

Jedem dále. Z vlaku křičíme na pracující lidi. Za Českou Třebovou podle trati plno lidí a většinou Němci. Jedeme dále a pomalu. Malé, asi třináct až čtrnáctileté děvčátko mi podává lístek. Jest psán německy. Dávám si jej přeložit. Přeje mně, abych brzy a zdráv přišel z války domů. Často jsem si na to děvčátko vzpomínal jak v poli, tak i ve válce, neboť jsem také zdráv domů přišel.

Směr jízdy jest přes Brno a Břeclav do Prešpurku (Bratislava). Nevíme, kam jedem.

Ruská fronta jest proražena a Rusové ustupují, to se dozvídáme cestou.

A zas dál, směrem k Budapešti. Myslíme si, že jedeme na srbskou frontu. Máme z ní strach. Ale z Budapešti se uhýbáme k severu a zastavujeme v Tokaji. Kamarádi si kupují vína, ale já mám ještě rum.

Blížíme se ku Karpatům. Projíždíme průsmykem Lupkovským. Jedeme pomalu horami a lesem, že možno vlaku stačit pěšky. Všude jsou známky bojů. Zákopy, hroby padlých vojínů a tunely jsou zkraje pobořené. Přejeli jsme průsmykem a vjíždíme do Haliče.

Sjíždíme do roviny. Sanok, městečko a větší nádraží. Rozkaz „Všechno vystoupit.“ Vyskakujeme z vagónů a u rampy se vykládají polní kuchyně a vozy a koně.

Před nádražím stojí 30,5 cm houfnice a spousta nábojů do ní. Jsou do toho zapřaženy housenkovité velké traktory. Obrovská tělesa. Jde husí kůže po zádech. Dostáváme pušky. Druhý den jdem na střelnici. Jsme nyní jako vojáci, úplnou polní výstroj a výzbroj.

Nevíme, kam se obrátíme. Vše se chová v tajnosti. Stále straší Přemyšl. Ale dáváme se k severozápadu směrem ku Gorlici. Všude známky prudkých bojů, neboť u Gorlice byl učiněn průlom do ruské fronty a Rusové musí ustoupit z Karpat. Pochoduje se podle řeky Visloku. Jest velké vedro a voda z řeky chutná jako pravý stolní nápoj. Procházíme městečko Krosno. Jest tak rozstřílené a vypálené, že z toho jde hrůza a děs. Kdo neviděl, žádný neuvěří. Jsme v Řešově. Důležitá křižovatka a větší město. Dostáváme něco ku koupi. Ponejvíce vejce. Koupil jsem si láhev polské režné. Jest ostrá a radí se nám, že kořalky, cibule, česnek a tabák jest proti nakažlivým nemocem. Rum jest již dávno pryč.

Všude jest obrovský vojenský ruch. Vojska trénu, nemocnice, jízda, auta, dělostřelectvo, vše v horečném spěchu. Polní dráhy koňské vozí na frontu střeliv, jídlo pro vojsko, koně a jiné věci.

Zase dál k východu blíže fronty. Míjíme Převorsk a nocujeme na Sanu v Jaroslavi. Zde se sváděly na řece Sanu hrozné boje a městečko Sinava je tak rozstřílené, vypálené, až ze všeho jde děs a hrůza.

Postupujeme nyní k severu, kde má býti náš pluk někde v ruském Polsku. Pochodujeme přes Rudnik k Rozvadovu a u Opatova vkročujeme na půdu ruskou. Panují velká vedra, která tvoří z pískových cest hotovou výheň. Voda téměř nikde a kdyžtak se nesmí píti, abychom nedostali průjem a z toho týfus anebo uplavici. Máme už vši, neboť přespáváme v barácích, kde již přespalo více pochodujícího vojska a vše jest již zavšiveno. Směr na Krasník jest již jaksi naznačen a my se ubíráme asi touže cestou, jako první vojska na začátku války v roce 1914. Před Krasníkem jest obrovský vojenský hřbitov prvním účastníkům války, které rakouská generalita neznalá prakce bitevní vedla prostě na porážku. Přes sto velkých šachet, a jak naznačil hejtman Otomanský, „Zde jich leží 37 000″, zakládá se asi na pravdě, neboť nejlítější boje byly na začátku války u Krasníku, Sokalu a Rovy Ruské.

Pěkné naděje do budoucna, myslí si každý a jenom se přemýšlí, jak by se každý dostal odtud.

Jsme u pluku. Je jich málo. Vše ztratili v útocích, něco nemoce, tak nás čekali, neb s tak malým počtem nemohli nikde zasáhnouti do boje. Jest všude nyní slyšeti kanonádu, a tak si myslíme, kdy do toho půjdem my.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>