Deník č. 1 (druhá část)

Plukům,  které nejdříve byly poslány na bojiště byla ve 14 dnech odeslána posila, 1. maršbatalion a nyní přišla řada na nás. Oblékli nám nové světlé polní uniformy a utvořili z nás 2. maršbatalion. Přestěhovali jsme se  do letního pavilonu blíž k nádraží. Přišly poplašné zprávy o krutých bojích na ruské frontě u Ruské Rávy, Zámoště, u Lvova, kde rakouské vojsko bylo nuceno ustupovati. Narychlo zřízeny v Mladé Boleslavi nemocnice v kasárnách, sokolovně i  v městském divadle pro transporty raněných. V těchto dnech plných nejistoty a rozčilování mě dvakrát navštívila žena s otcem, aby se se mnou nakrátko potěšili.

V polovině září došlo na nás. Poslední sobotu před odjezdem vypravil jsem se bez dovolení s mnoha jinými na nádraží do Dobrovice (nádraží v Mladé Boleslavi bylo hlídáno), abych  se naposled podíval domů. Hrozně unaven jsem přišel  kol 2. hod. v noci a odpoledne nastoupil  smutnou cestu zpáteční.. Ve středu ráno 17. září, opatřen 120 patronami, prádlem, podle možnosti lahvičkou koňaku, uherským salámem a čokoládou, doprovázeni zástupem žen a dětí, ubírali jsme se k nádraží. Byl jsem povděčen tomu, že mne nikdo nevyprovází a neztěžuje rozloučení. Na peróně vystoupil náš velitel major Maurovič, pronesl krátkou řeč, v níž připomenul nám přísahu nedávno námi složenou, v níž prý slibujeme věrnost císaři vždy a všude a nakonec pronesl vyzvání: „Kdo se bojí, ať zůstane doma“. Nikdo ani nehlesl, každý věděl proč. Za hrobového ticha ozvaly se  táhlé, dojemné zvuky polní trubky, motlitba před bojem. Slzy draly se do očí, bylo slyšet vzlykání.

Na rozkaz nahrnuli jsme se my, k smrti určení do dobytčích vozů a kdo mohl, usednul. Po chvilce krátké zapísknutí a vlak se hýbá. Doléhá k nám volání: „ S Bohem ! Nazdar! Vraťte se“ aj. I pláč se ozývá. Nakláníme se z vozů a máváme šátky  a čepicemi. Jen pomalu se vzdalujeme. Na každé stanici stojí mnoho lidí čekajících na rozloučení se známými. Obzvlášťě v Nymburku stál na peróně  velký zástup čekajících. Vlak zmírnil rychlost, již rozeznávali někteří své známé, ale vlak schválně nezastavil, asi z nařízení vojenského. Ozvalo se hlasité reptání na tuto nešetrnost. Čekali jsme na menších stanicích. V Pardubicích jsme dostali oběd z polní kuchyně. Z míst, kde jsme stáli, jsem posílal domů pohlednice. Projeli jsme Čechami a Moravou. Spáti jsme nemohli, neb ve vozech nebylo místa k ulehnutí. Byli jsme rádi, když se rozednilo, že můžeme pozorovati posvátný Hostýn a památný Radhošť, kolem nichž jsme projížděli. V Hulíně a Valašském Meziříčí jsme byli péčí červeného kříže podělení mlékem, pivem a cigaretami. Za všeobecného pohnutí  zazpívali jsme při odjezdu „Kde domov můj“ a Moravo, Moravo.

Delší přestávka byla v Těšíně v noci, kde lékaři ošetřili několik vojínů cestou onemocnělých. V sobotu 19. září před polednem jsme přijeli do Krakova, kde jsme přenocovali v moderních kasárnách a vyspali se po únavné cestě vlakem. Ve dne jsme si prohlédli město a doplnili své zásoby a o 11 hodině v noci odjeli do Tarnova, kam jsme dorazili v 7 hod. ráno. Tu jsme uviděli prvně ruské zajatce, kteří vyhlíželi dobře a vesele si pokuřovali  darované cigarety. Smutným dojmem na nás ale působil vlak vezoucí nemocné úplavicí, pouhé stíny zdravých hochů, kteří před nedávnem plni síly odjížděli na bojiště. Trať byla krví zalita a zřízenci ji desinfikovali vápnem. Na peróně seděli skupiny starců, žen a dětí, hlavně Židů, polských uprchlíků s velikými ranci. Poněvač okolí Tarnova bylo již Rusy ohrožováno, museli jsme jíti  jako stráž za vozy až do Tuchova po celou noc bez zastávky. Silnice stoupaly po výběžcích Karpat, takže jsme únavou usínali vestoje. Tuchov bylo špinavé židovské městečko, kde jsme se blátem brodili po náměstí a kde ničeho nebylo ke koupi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>